ANNIE´S TRIP TO UK

Na počátku prosince 2007 jsme podnikli čtrnáctidenní turné po Velké Británii. Itinerář čítal osm koncertů převážně v regionu Somerset (3 x Bridgwater, Taunton, Plymouth, Manchester, Frome a Chippenham). Koordinátorem celého turné byl Mr. Brian Smedley, který nás do UK pozval na oplátku poté, co jsme mu v předchozích dvou letech pomohli s organizací koncertů anglických kapel v ČR.

Následuje podrobný report z celého turné.

Day 1 – čtvrtek 6. 12. 2007
V 19:00 hodin CET vyrážíme z Brna po střechu naloženým modrým VW Caravelle k německým hranicím. Naším řidičským partnerem je známá postava brněnské kapelové logistiky ing. Leoš Kučera. V tuto chvíli je naším základním úkolem stihnout trajekt z Calais do Doveru objednaný na 7:20 následující ráno. Další plán zahrnuje asi čtyřhodinovou cestu z Doveru do Bridgwateru, což je město asi velikosti českého Uherského Hradiště, které bude naší základnou během následujících dvou koncertních týdnů. V pátek večer nás čeká první koncert na Christmas party v místním Union Clubu, takže podmínka stihnout daný trajekt je klíčová.

Vezeme si veškeré vybavení, kytarový aparát, basový aparát i bicí – umožňuje to jistou nezávislost na ostatních kapelách na koncertech a zároveň tato skutečnost poskytuje větší šance k hraní samostatných koncertů – do UK jedeme s heslem „čím víc tím líp“; doufáme, že se nám k osmi už domluveným koncertům podaří na místě zařídit i další. Je čas Vánoc a hromady Christmas parties, možnosti tu jsou.

Kolem 23:00 opouštíme ČR.

Day 2 – pátek 7. 12. 2007
Asi ve dvě ráno nastává první zásadní problém. V polovině naší jízdy Německem dochází k neočekávanému defektu na vozidle, který náš řidič označuje jako „posranou poloosu“. Nikdo v kapele není vyloženě technický typ (sorry, Mr. Dizzy!), ale že vespodu něco klepe, je jasné. Závada se sice neprojevuje žádným akutním stavem dodávky označitelným jako neovladatelnost, tento jev ovšem hrozí, nebude-li porucha dostatečně brzy odstraněna. Dalším zvláštním rysem poškození vozidla je značně nevyrovnaná zřetelnost jeho projevů, tedy chvíli to klepe, chvíli ne. Tato skutečnost si později vyžádá ambivalentní pohledy německých mechaniků na osazenstvo dodávky. Zároveň nám ovšem tento fakt umožňuje bezpečně dojet do 150 km vzdáleného Kolína, kde očekáváme existenci plně vybaveného VW servisu, jemuž by oprava neměla zabrat příliš mnoho času.

Vybavený servis VW skutečně nalézáme, časová prognóza odhaduje ukončení práce na výměně osy na 17:00. Jsouce stále v Německu, trajekt v 7:20 pochopitelně nestíháme. Po telefonické konzultaci jak s centrálou firmy P&O v Calais tak s koordinátory provozu trajektů v Praze si bookujeme večerní trajekt ve 22:40. Trávíme tedy velmi plodný den v Kolíně, jeho návštěvu završujeme návštěvou velmi bizarní post-pop-art-modern-blues-alenka-za-zrcadlem-
Tyroly-Josef-Lada-celofán-everywhere-hospodě, jejíž vyvýšenou galerku obyčejně sloužící jako pódium pro koncerty místních bluesových umělců využil řidič Leoš k odpolednímu spánku. Spal skutečně značně slyšitelně, nikoho z přítomných včetně majitelů podniku to ovšem nerozhodilo. Němečtí dědečkové nepřestali mastit karty ani srkat pivko z dvoudecek, jejich bodré přivítání Leoše po cca 60 minutách spánku „Morgen!“ jen dosvědčuje jejich nadhled a pochopení pro řidiče dodávek rockových kapel.

Němečtí mechanici potvrzují svoji preciznost, v 17:00 vyrážíme z Kolína. Cesta do Calais už probíhá bez problémů. Do přístavu přijíždíme včas, také proto, že dle slov francouzského úředníka „ól ferrries hev bín dylejd djů tu winddds“, všechny trajekty jsou kvůli větru zpožděny, můžeme se tedy nalodit až na trajekt v 01:45. Tak také činíme. Lehkou nevolnost způsobenou neklidným mořem se snažíme zahnat lahví nezvykle špatně chutnajícího Chardonnay a sledováním nekonečné série seriálu Toma a Jerryho v dětském koutku.

Day 3 – sobota 8. 12. 2007
Asi v 06:00 přijíždíme do Bridgwateru. Vítá nás koordinátor celého turné Brian Smedley. Bydlíme u něj v bytě na West Quay. Spíme v úplně nejvyšším (čtvrtém) patře domu, na velmi vkusně pop-artově zařízené půdě. Celých 14 dní využíváme Brianův byt včetně kuchyně i připojení k internetu jako byt vlastní. Brian je přesvědčením i výkonem svého povolání labourista. Je členem místních odborů, pracuje jako „representant“ na municipální úrovni a stará se o oblast umění a kultury. Jeho rozhodnutí sdílet svůj byt s námi je nám tedy velmi sympatické, přece jen na čtrnáctidenním turné se člověk někde potřebuje cítit aspoň trochu jako doma.

Hned v přízemí domu je obchod se second-hand nahrávkami. Můžete tady koupit všechno od originálního vinylu alba Rolling Stones Beggar´s Banquet (8 liber) přes vinylové singly (které už není kam dávat, takže se válí v papírových krabicích na chodbě) až po nejnovější filmová a koncertní DVD. Ceny jsou velmi přijatelné, výběr množství hudebních „špeků“, které na český trh ani nebyly dodávány, je velký.

Jedinou zápornou vlastností jinak luxusního ubytování je značně nízká teplota ve všech částech bytu. V naší „ložnici“ dochází k fenoménu vizualizovaného projevu dýchání (tedy k páře od huby) v závislosti na vlhkosti vzduchu v jednotlivých dnech. Později jsme pochopili, že tato skutečnost není v UK ničím výjimečná, Angláni prostě netopí. Jednak to není zrovna levná záležitost, a jednak to prostě není jejich tradice. V klubech se nezačíná topit, dokud nepřijdou lidi. Dost možná je tam potom teplo vzniklé nakumulováním tepla živočišného, ale ať tak či tak, na zvukovkách je tam prostě v zimě kosa, ať zvučí kdokoli, hvězda nehvězda. Stavění aparátu se v takovou chvíli jeví jako velmi přínosná a zdraví prospěšná činnost.

V den příjezdu také přestáváme být koncertními panici na ostrovní půdě, hrajeme v Rockers Clubu v Tauntonu, menším městě nedaleko Bridgwateru. Majitel klubu, který se jmenuje Tank (a docela tak i vypadá) se s oběma místními kapelami, jež s námi ten večer sdílí stage, shoduje na tom, že hudební scéna v jejich městě stojí za prd. Dost jim dává za pravdu velmi chudá návštěva diváků, místní kapely prostě lidi na koncert nepozvaly, plakátů příliš nevylepily, malé návštěvnosti se nediví.

I tak se nám podařil kvalitní koncertní vstup na britskou půdu. Tank, jež je v klubu také zvukařem, vyznává velmi netradiční přístup ke zvučení – na prostor pro posluchače o rozloze 10 m2 rozestavil aparát, jež by výkonem stačil ozvučit brněnskou Flédu. Pro posluchače je tedy skutečným sportovním výkonem zvukový tlak kapel vydržet. Na začátku našeho setu sundáváme mikrofony z bicích, a po několika intervencích směrem k Tankovi to vypadá, že zvuk kapely lze vstřebat o něco bezpečněji. Obě kapely nám blahopřejí k výkonu, jedna z nich (do té doby cover-band všech různých hard-rockových hitů) se na základě našeho vystoupení rozhoduje začít psát vlastní songy (jsme prostě věrozvěsti kvalitní vlastní tvorby:-) Prodáváme i několik CD, několik jich v klubu necháváme pro zájemce k volnému odběru. Tank, který v polovině 70. let několikrát jamoval s Paulem Kossoffem z Free, na závěr chválí Aivnovu hru, jež mu kytarovou tvorbu zmíněného velikána připomíná. Thank you, Tank!

Days 4 & 5 – neděle 9. 12. 2007, pondělí 10. 12. 2007
Dva dny koncertního volna trávíme jednak výlety, nákupy (městečko Burnham on Sea), cvičením (je nutno nevypadnout z rytmu, že), sledováním UK TV, DVD a konzumací rozličného alkoholu.

Zjišťujeme další skutečnost související s postojem Angličanů k venkovní teplotě: není jim zima. Na některých je vliv nízkých teplot do jisté míry patrný, ale setrvačnost spojená s oblékáním v letním stylu jim patrně změnu ošacení znemožňuje.

Day 6 – úterý 11. 12. 2007
Hrajeme v Plymouthu. Brian se ujímá role průvodce a spoluorganizátora akce a jede s námi. Po cestě zjišťujeme, že se místo koncertu přesouvá z klubu White Rabbit blíže centru a také studentskému kampusu. Hrajeme tedy v klubu Casino. Pro přiblížení, jedná se o klub asi o polovinu větší než brněnská Stará Pekárna, hraje se tedy napřímo, zvučí se pouze zpěvy. Klub je nabitý k prasknutí, emo-kapela, která koncert pořádá, odvedla dobrou práci při propagaci koncertu.

Vše tedy vypadá skvěle, jediné, co náš trochu zaráží, je unifikace vzhledu mladých anglických chlapců, kteří vypadají všichni stejně. Zásadní (a také jediný) rozdíl v jejich vzhledu spočívá v rozdílném střihu jejich ofinek. Basák kapely, která hrála po nás, jasně definoval svůj postoj k významu hry na svůj nástroj a ke svému účesu tím, že během dramatičtějších pasáží tvorby kapely, kdy byl donucen trochu více pohnout hlavou, okamžitě sundal ruku z krku nástroje a kontroloval stav účesu. Zajímavé a poučné.

Co se týče ohlasů lidí na náš koncert, bylo jasné, že přišli na kapely hrající po nás, přesto nás ale nefuckovali, neodcházeli, ale poslechli nás a příjemně nás podpořili, takže jsme měli velmi dobrou náladu, zvláště potom, co barman klubu označil Annie´s Trip na nejlepší kapelu, co tam kdy hrála, protože hraje něco odlišného od většinové současné produkce Plymouthské scény a rozhodl, že od té chvíle máme na baru pivo zdarma.

Day 7 – středa 12. 12. 2007
Koncertní volno – sleeping, shopping, cooking, TV, připravujeme se na následující 3 koncerty v řadě.

Day 8 – čtvrtek 13. 12. 2007
Hrajeme v největším klubu v Bridgwateru – Palace Theater. Velikostně se jedná o klub někde mezi zlínským Golemem a brněnskou Flédou, kapacita 800 lidí. Hlavní hvězdou večera je asi nejslavnější a nejvěrnější revival proslulých UK punkáčů Sex Pistols Experience. Když jsme potkali zpěváka Pistolí v šatně, byl to prostě Johny Rotten – a to ještě neměl udělaný vlasy. Na pódiu potom působil už úplně jak on, včetně všech hlášek.

To ale předbíháme. Jako první hraje napůl ženská kapela She Said Shit. Tvrdí o sobě, že hrají punk-electronic-trash. Holky výstřední, ukřičený, na pódiu drsný, v šatně velmi přátelsky působící, mrkněte na www.myspace.com/shesaidshit.

Po nich nastupujeme my, jsme zvědaví, jak nás vezme pro změnu punkový publikum. Zjišťujeme, že lidem je úplně jedno, jestli je to teda punk, když přišli na punk nebo ne. Nezajímá je stylový zařazení, poslouchají hlavně hudbu. Publikum nás odměnilo velmi vstřícně, sebralo všechny CD, který jsme jim strategicky rozmístili po různých částech klubu, i po koncertě se k nám velmi pozitivně hlásilo.

Nastoupily Pistole a nutno říct, že nebyl důvod si myslet, že nevidíme koncert skutečných Sex Pistols. Dotažená revivalová práce, která se zrovna tomuto revivalu velmi vyplácí; jen v roce 2006 byli 3x na turné v USA, v současnosti u nich hraje na kytaru spoluhráč Glenna Matlocka – basáka Sex Pistols, který k nim nastoupil po smrti Sida Viciouse). Taky jsme mu dali množství CD, řekl, že si je Glenn určitě rád poslechne, tak uvidíme:-)

Z impersonatora Johnyho Lydona nakonec v šatně vypadlo, že má část rodiny v Ústí nad Labem, takže jsme závěrečnou čtvrthodinku před odjezdem strávili v hovoru in Czech. Pochopitelně bylo nutno omezit slovník na slovní spojení typu „velky ňadra“ při popisu servírky a „velky zavazadlo“ při referenci k platu lahví s vodou, který držela.

Á propos lahve s vodou – péče o kapely v tomto klubu je na velmi vysoké úrovni, voda, pivo v šatně, sprcha s teplou vodou, atd. Velmi příjemné.

Důležitá organizační poznámka: co se půjčování a sdílení aparátu na koncertech týče, anglická klubová scéna vyznává trochu volnější mravy. Několikrát se nám stalo, že jsme jiným kapelám půjčovali celý aparát, tedy včetně kytarové hlavy a celých bicích. Oficiálně se sice dodržuje pravidlo: každý bubeník si na koncert bere svoje „breakables“, tedy rytmičák, činely, atd., ale např. bubenice She Said Shit si na koncert přinesla jedny paličky. Obráceně to platí taky - bubeníci jiných UK kapel, které poskytovaly aparát na daný koncert, se taky tvářili spíš zklamaně, když jim Carlos oznámil, že minimálně snare, činely a stojany bude mít vlastní a základ bicích si na koncert AT upraví podle sebe.

Day 9 – pátek 14. 12. 2007
Jedeme do Manchesteru. Čeká nás klub Castle Hotel. Večer má být velmi nabitý, s námi tam má hrát celkem dalších pět kapel. Dorážíme zrovna včas na zvukovku. Zpočátku jsme trochu zaražení z prostoru vyčleněného pro hraní, který je zcela mimo bar a rozlohou připomíná větší obývák. Navíc dveře na dámské toalety jsou umístěny přímo v rohu, kde stojí kapela. Tato skutečnost je zdrojem jistých komplikací především pro návštěvnice než pro kapely, ale celkově přispívá k velmi hard-core dojmu.

Zvučí se jen zpěvy, hrajeme jako první. Naše rozpačité rozpoložení je naprosto rozptýleno potom, co začínáme hrát. Publikum čítající postupně 40 – 50 lidí, kteří na večírek přišli, se během prvního songu přesouvá z baru do obýváku. Postupně zaplňují celý prostor v místnosti a projevují se velmi hlasitě a nevázaně, což způsobuje, že si koncert náležitě užíváme. Následující vývoj večera nám ukazuje, že v tomto klubu je vlastně jedno, jako kolikátá kapela kdo hraje, protože publikum se v průběhu koncertů různě proměňuje, takže první kapelu vidí někdo úplně jiný než kapelu třetí, atd.

Z kapel, které hrají po nás, čiší originalita a zápal (narozdíl od těch Plymouthských), možná jim však chybí určitá dávka jakési bezpečné instrumentálnosti, aby jejich vystoupení měla ta patřičná kuliska. Každopádně interesantní.

Po koncertě se odcházíme ubytovat do místního hostelu Hilton Chambers s velmi vysokou úrovní služeb, naše přenocování platí klub. Je možné využít velmi dobře vybavenou kuchyň, sledovat TV nebo pracovat na internetu. My se ovšem vracíme zpět do Castle Hotel, dáváme na radu Damiena - majitele klubu a parkujeme dodávku na jakémsi dvorku za klubem, který je opatřen masivní branou s ostnatým drátem a několika kamerami. Dle Damiena je toto parkování mnohem bezpečnější než na ulici, Manchester je drsné město. Následně míříme na bar, který po jeho zavíračce měníme za několik jiných místních podniků. Po mnoha litrech cideru se kolem 03:30 vracíme do hostelu. Zítra se chystáme na obhlídku města a pak na další koncert, tentokrát opět nedaleko Bridgwateru – v městečku Frome [fru:m].

Day 10 – sobota 15. 12. 2007

Hned ráno se naše plány značně mění. Okno u spolujezdce na naší dodávce je rozbité, vypadá to na rychlou noční návštěvu. Štěstím v neštěstí je, že zloděj stihl ukrást „pouze“ navigační systém GPS, vše ostatní – tedy kompletní aparát i množství našich zavazadel zůstalo na svém místě. Do hostelu jsme si předchozí večer odnesli jen to nejnutnější a nejcennější, tedy jen nástroje č. 1, jídlo a základní oblečení. Po obhlédnutí celého prostoru za klubem při denním světle je jasné, jak drsné město Manchester je. Celý prostor u zadního vchodu je poset použitými stříkačkami, jehlami a psaníčky. Lidi tam normálně smaží za klubem před kamerama. Nechat GPSku za oknem byla samozřejmě naše blbost, ale zároveň se můžeme zamýšlet nad tím, o co bychom bývali přišli, kdyby zloděj nevzal právě ji. Možná by do toho nešel, ale možná jo a pravděpodobně s větším úlovkem.

Každopádně celé dopoledne trávíme čekáním u auta na příjezd policie. Ta v Manchesteru ovšem k takovýmto případům vůbec nevyjíždí, protože se jich děje asi tisíc za den. Postižený dostane tedy přiděleno pouze tzv. crime reference number, pod kterým je jeho případ veden. Fyzicky se policie zastaví na místě zločinu až v průběhu několika následujících dní a následně vyhotoví protokol, který postiženému pošle. Na ten náš stále čekáme, a to k incidentu došlo před více než třemi týdny.

Nutno říci, že Damien udělal (a stále dělá) vše proto, aby nám z této nepříjemné situace pomohl. Objednal spěšnou opravu rozbitého okna a dokonce ji sám zaplatil, protože cítil osobní zodpovědnost za to, že nás přiměl auto přeparkovat. Klobouk dolů. Díky Damienově intervenci v opravně autoskel se nám kolem 16:00 daří vyrazit z Manchesteru, čeká nás asi tříapůlhodinová jízda do městečka Frome.

Provoz na dálnicích je snesitelný, takže kolem 20:00 skutečně dorážíme do klubu Griffin Inn. (Klub Cheese and Grain, kde jsme měli hrát původně, se vzhledem k nedostatku času na pořádné promo koncertu rozhodl koncert přesunout více do středu města). Griffin Inn je především hospoda, která si vaří svoje vlastní pivo a do které jsou zvyklí chodit štamgasti z okolí. Jsme jediná kapela večera, vystoupení tudíž dělíme na dva delší sety, dochází tedy i na songy, na které při předešlých koncertech nezbyl čas, zvučí se opět pouze zpěvy.

Publikum tvoří cca 50 místních středního věku, nedochází z jejich strany k žádným energetickým výbojům jako u publika v Manchesteru předchozí večer, ale nutno uznat, že skutečně poslouchají. Protože na koncert není žádné oficiální vstupné, v průběhu druhé části koncertu posíláme klasicky postaru do sálu Jokerovu hučku, která se k překvapení samotného organizátora koncertu Martina Dimeryho vrátí značně naplněná. Martin hraje v renomovaném revivalu kapely Beatles (Sgt. Peppers Only Dart Board Band), se kterým projel velké množství velmi prestižních akcí po Evropě i USA. Napsal taky knihu o tom, jaké to je být Johnem Lennonem v revivalu The Beatles. Když hraje v Griffin Inn sám, většinou prý vybere tak 10 liber. K nám bylo místní publikum skutečně laskavé, náš koncert odměnilo 85 librami, drinky na baru jsou pro kapelu zdarma. Nebe.

Zbytek večera trávíme v družném hovoru s místními a sledujeme, jak naplňují svůj program anglického alkoholismu. Tedy program spočívající v systému: přijdu, piju, piju, piju, pak piju ještě víc, pak ještě víc, pak ještě víc, na závěr několik posledních drinků, a poslední a ještě poslední.....přičemž jsou všichni schopní stále duchaplně komunikovat.....dokud nepadnou pod stůl. Jeden z hostů po asi pěti takto intenzivně propitých hodinách mezi poznámkami do společného sofistikovaného tématu „nebezpečí diktatury a jak proti němu bojovat“ samovolně vrčel jak vlk. A nahlas. Byl slyšet až na záchod.

Day 11 – neděle 16. 12. 2007
Totální odpočinek po třech nabitých dnech. Snažíme se vymyslet, jak naplnit volné dny mezi dalšími koncerty, padá rozhodnutí vynahradit si ve středu první - nestihnutý koncert v Union Clubu.

Day 12 – pondělí 17. 12. 2007
Jedeme do Chippenhamu. Je to menší město, které z hlediska hudebního průmyslu kromě toho, že se tam při autonehodě zabila americká hvězda Eddie Cochran, není známé takřka ničím. Nastává obdobná situace jako na prvním koncertě v Tauntonu, muzikanti z ostatních kapel toho večera (Alex in the Void a Old Dog) se shodují na tom, že v jejich městě se prostě po hudební stránce nic neděje. Nenecháváme se tím ovlivnit při utváření úsudku o kvalitě pozornosti fanoušků na hudebních koncertech.

Klub Little George je vcelku rozlehlá dvoupatrová budova. V přízemí je relativně luxusně zařízená restaurace se zaměřením převážně na sledování sportovních přenosů, snad na každé stěně je nainstalována plazmová obrazovka, aby všichni hosté měli možnost vidět dané sportovní klání. Sál pro menší koncerty je umístěn v prvním patře, které jinak slouží jako druhý bar.

Už před začátkem akce nás kapelník Alex in the Void trochu připravuje na nízkou účast posluchačů. Jelikož však vidíme po stranách sálku cca 15 lidí, jsme v klidu, je to lepší než v Tauntonu. Z čeho ovšem trochu strach máme, je hlasitost naší kapely na místní poměry. Bubeníci obou domácích kapel do bicích spíše ťukají a hladí je, jsme zvědavi, zda v tomto ohledu zapadneme, nebo budeme napomenuti.

Byli jsme napomenuti. Publikum bylo v pohodě, koncert v téměř prázdné místnosti si užívalo, problém způsobil až „management klubu“, kterému jsme asi ve dvou třetinách koncertu „rozhoupali lustr“ ve spodní místnosti (kecy). Trochu tedy tlumíme aparát, dáváme poslední tři songy. Přestože je návštěvnost večera velmi nízká, máme z jeho dopadu na přítomné pozitivní pocit. Přestože jich bylo jen 15, nepřipadali jsme si na koncertě zbytečně, byl z nich skutečně cítit zájem. Rozdáváme CDčka, padají poslední cidery, vracíme se do Bridgwateru.

Day 13 – úterý 18. 12. 2007

Volno. Jedna z posledních možností nakoupit vánoční dárky v relativním klidu v UK. Objevujeme mimo jiné asi nejlepší cider na světě – organic Old Rosie cider od firmy Weston. Zapomeňte na Strong Bow, tohle je cider. Mimochodem, nevíte někdo, kde by se dal v Česku sehnat aspoň Strong Bow?

Day 14 – středa 19. 12. 2007

Den našeho „náhradního“ koncertu v Bridgwaterském Union Clubu. Protože oficiální Christmas Party (kterou jsme prošvihli) proběhla před čtrnácti dny a účast posluchačů je nejistá, chystáme následující plán večera: jako první vystoupí Annie´s Trip s cca třicetiminutovou akustickou podobou svých songů (ve složení akustická kytara, basa, bicí se špejlema, zpěv). Jako druhý se představí portugalský kytarista a zpěvák Bruno Marley a po něm bude následovat opět AT, tentokrát ovšem plugged.

S návštěvností je to trochu slabší, ve výsledku se v průběhu večera v klubu promítne asi 20 lidí, většina music fans se chystá na zítřejší rag party, což je masivní předvánoční party všech středoškoláků ve městě. Každopádně u přítomných sklízíme úspěch, je to taky cenná zkušenost s takovýmto způsobem hraní (semi-unplugged), do budoucna tento formát není rozhodně k zahození.

Bruno Marley je portugalský reggae kytarista, zpěvák, básník, malíř a sochař. Vystoupil sám s kytarou a podkladem na CD. Z jeho vystoupení doslova prýštila upřímná snaha upozornit svět na těžkosti života v chudobě a útisku jakéhokoli druhu ghetta. K nám se však choval velmi pěkně.

Jelikož Union Club je takřka Brianovým druhým domovem, většina z nás dorazila domů až nad ránem. Tekly proudy cideru, velký bílý autobus řídil však naštěstí pouze jeden z nás. Hádejte kdo?

Day 15 – čtvrtek 20. 12. 2007
Rag party v Bridgwateru. V tento den se všichni středoškoláci seberou, jdou ráno do obchodu a koupí velkou láhev whisky. Během dopoledne ji vypijí a jsou tak dobře připraveni na celý zbytek dne. Slaví příchod Vánoc, vánočních prázdnin a toho, že se zrovna dnes můžou všichni na veřejnosti totálně zničit za pomoci značné intoxikace alkoholem. Holky zapomenou na to že je pod nulou a oblečou se, jako kdyby měly hrát v muzikálu Cabaret – mini-minisukně, minitrička, make-up a chodí tak po ulicích. Netradiční, však velmi pěkné.

Centrem oslav je podnik Bridgwater Arms - hospoda s odděleným sálem pro koncerty. Celá je napěchovaná opilými a polonahými studenty, kteří prostě korzují z jedné místnosti do druhé a oddávají se tréninku výše popsané anglické formy alkoholismu.

Každá z kapel má na svoje vystoupení 30 minut, společný je basový aparát, základ bicích a kytarové boxy. K dispozici je také kompletní PA se zvukařem. Ten zvučí opravdu pekelně nahlas. Čas našeho vystoupení se postupně mění ze 17:00 na 18:20, koordinátor akce také slaví. Zatímco chystáme aparát, několik studentů zkouší u mikrofonu svůj death-metalový vokál, další zvědavec se pokouší zjistit, jaké to je hrát holýma rukama na bicí. Carlos ho nekompromisně vyhazuje z pódia. Během zvukovky se tento odvážný nehudebník na pódium vrací s plánem předvádět vlastní show nemravných pohybů. Nemravnosti vítáme, nikoli však v jeho podání, prostor vyhrazený kapelám opouští tedy tento showman nadobro.

V tu chvíli jsme už připraveni čelit široké škále nebezpečí v podobě létajících lahví či studentů s nepilotovanou opicí. Nakonec však koncert probíhá bez dalších incidentů, končíme ale neplánovaně dříve, je třeba dodržet harmonogram, koordinátor také slaví. Ovšem – vše v dobrém, peněz jsme dostali dost.

Nedá se říci, že bychom na této akci nikoho z přítomných neoslovili, spíše šlo o to, že všichni přišli kvůli něčemu zcela jinému, než je živá hudba a většinu času pařili ve zbytku hospody. Ačkoli to nebyla ta pravá koncertní tečka za celým turné, jakou jsme si plánovali, celá akce byla velmi rychlá a intenzivní. I takový je sport. Rock n´roll.

Vracíme se do Brianova bytu, balíme a chystáme se na zpáteční cestu. Asi ve 02:30 v pátek ráno se loučíme s Brianem a vyrážíme.

Days 16 & 17 – pátek 21. 12. 2007, sobota 22. 12. 2007

Cesta byla suchá, místy mokrá. V klidu stíháme trajekt, žádné další komplikace se na cestě nevyskytují. Jakožto ČR jsme první den v schengenském prostoru, tudíž po nás nikdo nic nechce ani na německých hranicích. Přesně po 24 hodinách jízdy kolem 03:00 v sobotu ráno přijíždíme domů.

Na tomto našem historicky prvním turné po UK jsme získali množství kontaktů na majitele klubů, kapely i organizátory koncertů. Zjistili jsme, jaké to je, když se jezdí každý den vlevo. Několikrát jsme kontaktovali pojišťovnu, opravny vozidel a policii. Vyzkoušeli jsme si téměř každodenní hraní v podmínkách, které jsou u nás často považovány za organizační nebo zvukový lapsus. Všechno to ale dávalo smysl, protože jsme v průběhu tohoto hraní získali zkušenost, kvůli které jsme tam jeli především – hráli jsme pro lidi, kteří jsou hudbě velmi otevření. Chodí prostě na hudbu ne na žánr. Ať už jsme hráli jako předkapela emo kapel nebo punkových kapel nebo sami, ať už přišlo posluchačů 10 nebo 100, podpořili nás beze snahy zařadit si nás do škatulky, kterou by až následně mohli hodnotit z hlediska vhodnosti či nevhodnosti k poslechu. I když jsme několikrát hráli v relativně malých městech, vždycky byla při koncertě zřetelná velikost celé UK scény a také celého hudebního trhu. Tam skutečně nevíte, kdo vás kde uvidí hrát, a co je pro vás schopen a ochoten udělat. A to bylo velmi příjemné a důležité pro další vývoj kapely.